Úvod > Dle abecedy >
Historie
>
Pardubická mozaika
Pardubická mozaika
Pardubice,
město roviny, se kterou splývají, díváme-li se na ně s některé vyvýšeniny, nejsou tak úplně chudé na zajímavosti, jak se na první pohled zdá. S pozorováním a vzpomínkami na zvláštnosti našeho města, turisty tak opomíjeného, začneme u kostela sv.Jana Křtitele z r.1510, první památky na slavnou dobu pernštejnskou. Jest dílo prvního pa.Pernštejna, pana Viléma. Býval kol něho
hřbitov, dnes přeměněný v pěkný parčík. Nyní se podíváme na hlavní třídu pardubickou. Bývala pouhým předměstím. Nalézala se zde jenom hospodářská stavení a stodoly. V třicetileté vojně dvakrát zbořeno. Teprve začátkem 50.let 19.stol.dostala nynější třída přibližně svůj vzhled. Šlechta stavěla si zde domy, když sem zajížděla na pověstné podzimní hony. Byly to krásné nezapomenutelné chvíle, skvělý podzimní ruch. Skoro každý dům měla prostranný dvůr, kde byly konírny pro čistokrevné koně. O těch dobách mnoho by mohl vyprávět pan Josef Pírka, dvorní fotograf vévody Nassavského. Tam kde stojí budova hlavní pošty, býval přízemní domek obývaný hrabětem Baltaccim. U něho v době podzimního honů přebývala jeho neteř, baronessa Wetscherová. Milenka korunního prince Rudolfa, s nímž tragicky zemřela v Mayerlingu. S ní je spojena pověst o tajemné truhle přivezené na pa.Zámečku, Mariánském obrázku v oboře
Zámečku a rakvi nalezené r.1937 jen v hloubce 50 cm na hřbitově v
Pardubičkách. Na tom hřbitově jest též kostel sv.Jiljí ze 14.stol., s krásnými freskami na stěně, Nad severním vchodem je (1940) zavěšena železná rukavice, prý Žižkova. Též pochován tu otec arcibiskupa Arnošta z Pardubic, Arnošt z Hostýně.
Konec hlavní třídy uzavírá Zelená brána, dnes jediná věž, která vyniká (mimo zámeckou hlásku) nad pa.střechy a zelenou krásou své gotické báně upoutá každého návštěvníka města. Všímáme si jejich zajímavostí. Jest to 9 prkének, zazděných ve stavbě, snad hned na počátku r.1507, dobře viditelný a přec skrytých, důkaz zednické zapomnětlivosti (viz Pět prkének). Vlevo od brány na krásném Smetanově
náměstí stojí gotický kostel sv.Bartoloměje, též dílo pernštejnské a poslední místo odpočinku Vojtěcha z Pernštejna, syna Vilémova. Odpočívá tu před hlavním oltářem pod krásným mramorovým sarkofágem od r.1534. Když přivalen na hrobku kámen, pronesla jeho manželka Johanka z Wartenberka kletbu, že neštěstí postihne každého, kdo by chtěl porušit klid mrtvého. (viz Pověsti). V polovině 19.stol.měla být hrobka otevřena a sakofág dokonce odstraněn. Ale když dělníci zvedlo mramorovou desku a stavitel nalezl pod ní olověnou destičku s kletbou, padla na všechny hrůza, desku vrátili a práce zanechali. Vyjdeme z kostela severním vchodem a staneme na kamenném můstku, který se klene nad pernštýnským náhonem (Městská strúha), jimž přiváděl pan Vilém čistou vodu a který poháněl panský (Císařský) mlýn, kde bylo možno mlíti i v době obležení města. Toto znamenité vodní dílo pernštýnské nepochopením zkaženo a dnes jen dokumentujme velikou zpronevěru na díle svěřeném nám našimi předky. Rozhlédneme-li se směrem východním, vidíme jak tři starobylé uličky: Bartolomějskou, Kostelní a Pod Sklípky, tvoří ladné prostranství, Máselný trh vroubený starobylými domy, z nichž mluví k nám zašlá staletí. Smutně vypadá odtud i záďcísařského mlýna, opuštěného, mrtvého (r.1965 zbořeného), jehož průčelí do Pernštýnské ul.ozdobeno renesančním ostěním z doby Pernštýnské. Dáme se ul.Bartomějskou, překlenutou při ústí do Pernštejnského nám.obloukem, na kterém jsou krásné
fresky ze 16.stol. Vpravo, ve starém domě č.82, byla
škola, kde působil v 16.stol.pozdější rektor univerzity Bacháček z Nauměřic. Uprostřed Pernštejnského nám.pne se krásná mariánská statue z r.1695, ozdobená r.1777 bohatě sochařem J.Teplým. Jeho nádherná práce jest i na průčelí domu u Jonáše. V levém domě od oblouku byla prý první pa.radnice, druhá na rohu
náměstí a Pernštýnské ul. Tato po velikém požáru r.1538 dostala věž porytou lesklým plechem. Říkalo se proto tehdy po Čechách: „Třpytí se jak Pardubice“. Dům u Zelené brány náležel Pernštejnům. Odtud vedou prý pod náměstím chodby, dosud neprozkoumané, někam k druhému domu pernštejnskému, na rohu ul.Arnoštské ul. (dnes ul.Sv.Anežky České) a Zámecké. V domě u Jonáše a v restauraci „U bílého koníčka“ možno spatřit krásnou sklípkovou gotickou klenbu, jakou se může ještě pochlubit kostel Zvěstování P.Marie. A právě pod klenbou starobylé hospody „U bílého koníčka“ seděl pan lesní z pověsti, která prý založila slávu pa.perníku. Nejen Klatovy mají
katakomby, i naše
město má podobnou zajímavost pod kostelem Zvěstování P.Marie, který dal zbudovat Novému městu pardubickému sám jeho zakladatel Arnošt z Pardubic někdy před r.1359. Když za Vojtěcha z Pernštejna přišli sem od Bartolomějského kostela Minorité, upravili pod kostelem
katakomby ku pohřbívání členů svého řádu i bohatých laiků. Dosud (do r.1940) možno spatřit v chodbách pozůstatky pohřbených. A nejen pod kostelem, ale i pod bývalým klášterem, nyní staroměstskou (dnes Zvláštní) školou jsou zbytky starých sklepů, které svým provedením i materiálem ukazují na 4.stol. Zjištěno, že pod těmito sklepy nachází se ještě prostory další. K jejich odkrytí a prozkoumání mělo dojít r.1940 (nedošlo).
Jdouce ke třetí bráně zámecké, po hrázi lemované krásnými akáty a pískovcovými sochami sv.Františka a Jana Nepomuckého, odkud je nejkrásnější pohled na záď prastarých domů, kráčíme zase po jedné pa.zajímavosti. Je to hladová hráz, vystavěná na místě dřevěného mostu vrchním Štěničkou r.1804. A již spatříme pa.zámek, sevřený v náručí zelených valů, kterému dodávají krásného rámce. V zámecké stavbě ladně snoubí se gotika s renesancí (vodní hrad se zámkem). Mihne se nám tu před očima v době císařské pan Berbirsdorf z Berbisdorfu, fišmistr zdejší, který vlastnoručně vyhazoval r.1618 místodržící z oken pražského hradu, Valdštejn na ústupu před Sasy r.1631, a uvědomíme si, že zde vydán robotní patent Leopolda I.r.1680. Nevíme, který pa.zámecký písař zvěčněn pěknou lidovou písní „Chodíval k nám chodíval z kanceláře písař“, vztahující se k pa.zámku a dobám poroby selského lidu, písnička pardubická. Mnoho by mohly mluvit zdi
zámku i podzemí částečně odkryté v l.1930-31 zásluhou pana správce Junga, který lne k
zámku a má pro vše starobylé velké porozumění. Zamřížované okénko ve sklepení na JV straně
zámku nedalo mu spát, až přepiloval mříže a protáhl se na tajemné točité schody, ocitl se ve sklepení, opatřeném železnými dveřmi a potom ve sklepení druhém, kde stála veliká dubová truhla, býv.pernštejnská pokladnice. Našel ji otevřenou a prázdnou. Nikdo do r.1931 neměl o sklepní tušení. Ale ještě zajímavější je část chodeb, nalezených p.Jungem pod zámeckou hláskou. Jen odvážní a pružní se mohou těmito chodbami protáhnout do zvláštní světničky. Jestli jest ještě nějaký východ z této místnůstky a k čemu sloužila, dosud se neví. Ani hlavní podzemní chodba, vedoucí prý na Kunětickou horu nebyla dosud prozkoumána. Za prohlédnutí stojí ještě malý, šerý katův dvoreček pod zámeckou hláskou. Vyjdeme-li po prohlídce podzemí
zámku z těch mlčenlivých temnot na světlo, neodoláme přitažlivosti zeleně zámeckých valů, na kterých je krásně v každé roční době, hlavně při nezapomenutelných letních západech slunce. Můžeme odtud přehlédnout celý
zámek, pokochati se pohledem na milé
Polabiny a Kunětickou horu, zadívati se na pásmo Železných hor a ještě jednou vychutnat kouzlo romantických zákoutí Starého Města, abychom potom obrátili pohled k Novému Městu naplněnému ruchem nového života a nové budoucnosti.
Zdroj:
JUC.Václav Hrbek, sborník „Pardubice“1940, kráceno
Viz také:
Diskuse k článku: Pardubická mozaika
K tomuto článku ještě nebyl napsán žádný příspěvek.
Napsat příspěvek k článku: Pardubická mozaika
